pondělí 11. srpna 2014

NEJJASNĚJŠÍ ÚPLNĚK V ROCE

Rozhodla jsem se si dnes při tom nejzářivějším úplňku v roce trochu zapřemýšlet... Ani nevím kde začít. Určitě taky znáte ten pocit, kdy jenom sedíte nehybně několik hodin po tmě a posloucháte písničky ve sluchátkách, anebo když sedíte někde venku a koukáte se na tu oblohu a snažíte se spočítat kolik tam je vlastně hvězd. Je jich nad námi tolik, jsme tak malincí. Někdy jsme nahoře a někdy dole, vždycky však musíme sebrat dostatek sil na to, abychom to překročili a mohli jít dál, do dalších dní pravou nohou. Dlouho jsem sem nic nenapsala. Stalo se toho za tu dobu až podivně moc. Dost dní za poslední měsíc ve mně zanechalo velkou stopu. Mám období rozmýšlení. Nikam nechodím, jsem sama a nemluvím, procházím se, jen tiše pozoruju všechno kolem sebe, pomáhám ostatním, i když samotné mi není do smíchu, přepadávají mě pocity té největší samoty, zoufalství či dokonce drtivá prázdnota. Nechci teď nic jiného než být sama se svýma myšlenkama a koukat na ten obrovskej měsíc. No, dobře. Možná bych tento plán ještě malinko poupravila, jen kdybych mohla. Nevím, jestli správně pochopíte co tu píšu. Nemůžete vědět o čem mluvím, pokud jste neprohráli. Neztratili. Nemilovali. Můj nejlepší přítel je momentálně Lipo, na kterém jsem mimochodem včera byla v Prasku a znovu mě nezklamal. Jako člověk mě naprosto uchvátil, svým vystupováním, myšlením, uměním slova,... nemůžu ani najít správná slova na to, abych pojmenovala to, co se mi honí hlavou. Prohry bolí. Člověk si někdy přijde vážně uplně sám, i když je kolem spousta lidí. Přemýšlí nad všemi problémy spojenými s lidskou existencí. Promítá si všechny ty hezký dny, do detailu si vybavuje věty, které mu říkali milované osoby. Láska je projev slabosti. Všechny ty nekonečný pocity, city a činy...
Láska
Strach
Naivita
Bolest
Smích
Obejmutí
Dotyk
Něha
Vášeň
Slzy
Smrt
Oddanost
Důvěra 
Chyby
Radost
Opravdu nevím, jestli někdo ocení tenhle 'článek', úvahu, nebo co to vlastně je. Jestli to někdo pochopí. Ale já jsem se z toho potřebovala aspoň trochu vypsat. Doufám, že brzo vyjde slunce, doufám, že hvězdy mi zase začnou přát. Děsí mě to. Bojím se. Mám strach. Lidi mě buď nesnáší anebo milují, nic mezi snad ani není. Někdy mě bohužel nesnáší lidi, které já miluju a taky je to naopak. Za to si však každý odpovídá sám. Většinou, když si někoho zamiluju, už nikdy ho milovat nedokážu přestat. Často jen ležím, poslouchám písničky u kterých se dobře přemýšlí a zamýšlím se nad smyslem života a tím, jak já, jako jeden článek, můžu zapadat do toho velkého celku a jestli jsem a můžu být něčím jedinečná. Píšu lidem dopisy, zalepím je do obálky, ale nikdy jim je nepředám, jen si představuju co by se asi stalo, kdyby je náhodou objevili. Jsem zvyklá psát a psát - když mě něco trápí i když jsem neskonale šťastná - musím to prostě napsat. Někde si to poznamenat. Nerada bych zapomněla na všechny ty pocity, který v životě získávám. Každý ten pocit je jen jednou za život, je jedinečný a opakovat se nebude. A já přece žiju jen jednou. Nechci zapomenout na všechno to krásný. Nechci zapomenout dokonce ani na všechno to zlý a bolestivý, protože to mi dalo mnohem víc. Někdy to bolí dodnes, ale alespoň mi to připomíná, co mám dělat jinak a kde jsem dělala chyby. Chyby dělá každý. Ale musíme se z nich poučit. Pak budeme těmi správnými lidmi. Kdy už se poučíš Ty? Kdy Ti konečně dojde, co ke štěstí potřebuješ? Vždycky si vybereš tu nejtrnitější cestu… Je to opravdu ta správná cesta ke štěstí, jak se říká? Každý si štěstí představuje jinak, jinde ho hledá. Já hledám štěstí v maličkostech a v souznění dvou duší. Jak už jsem psala, soustřeďujeme kolem sebe ty lidi, které milujeme. Oni jsou ale buď šťastni v naší přítomnosti anebo jsou šťastnější bez nás. Pokud je ovšem opravdu milujeme, musíme to chápat. Láska je tak složitá, dává nám křídla i nás sráží na kolena. Ale je všude kam se podívám. Prahneme po lásce proto, abychom byli šťastni. Ne vždy však nacházíme. Ne vždy je to jednoduché. Ne vždy to vyjde podle našich představ. Proto se omlouvám za všechny chyby co jsem udělala, i za ty které ještě udělám. Když je člověk nešťastný, bolí ho i smích.


Tady něco na poslechnutí, buďte silný, život ještě těžkej bude...

15 komentářů:

  1. Nádherně napsaný !

    OdpovědětVymazat
  2. Článek suprově napsaný! Vypsala si ze sebe bolest a tak dokonale popsala tyhle pocity. Chválím, jenom chválím.

    OdpovědětVymazat
  3. Dokonale a do posledného písmena ti rozumiem.. Drž sa!

    OdpovědětVymazat
  4. Bezva clanek!! Nepremyslis o tom, ze bys studovala treba zurnalistiku?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Žurnalistika je jedna ze dvou možností na vysokou. Děkuji!

      Vymazat
    2. Děláš si legraci? Žurnalistika je pro lidi, co se o to zajímají a hlavně - co píší. Nejlépe x let, aktivně. Určitě mi tu řekneš, jak si píšeš do šuplíku, a to je sice hezký, ale pochybuji že zpětná vazba od tvých přátel a maminky je dobrá kritika, takže to zřejmě nebude nic hodného vysoké školy žurnalistiky. Prober se, prosím tě. Neříkám ti, že jsi neschopná kráva, jen ti říkám, že tohle je jedna z věcí, co nesnáším - když se lidi rozhodnou jít na nějakou školu jen protože jim přijde cool ("Jé já budu novinářka!") aniž by věděli co to obnáší nebo aniž by na to měli potenciál.

      Vymazat
    3. A co ty to kecáš? Myslíš si, že všechny ty tisíce studentů žurnalisty jsou v 19ti, kdy na tu žurnalistiku jdou, aktivní novináři? Většina těch lidí jsou naprosto stejní jako tady Barča. Nemyslím si, že to Barča chce dělat kvůli tomu, že je to cool. Prostě ji to baví a píše hezky, tak proč by to neměla zkusit? A proč by to nemohla vystudovat? Kam tedy ti ostatní lidé píší? Myslíš, že je někdo ve třeťáku/čtvrťáku na střední zaměstná?

      Vymazat
    4. Chodím na seminář ze žurnalistiky, píšu do novin a do školního časopisu a ne jen do šuplíku. Potenciál na to rozhodně mám, tak se starej o sebe a svoji budoucnost :)

      Vymazat
  5. Znám ten pocit prázdnoty, samoty, pocit že jsemk ničemu, zbytečná, že tu pro mě nikdo není.. možná jsem malá jak si každej říká že to nemůžu chápat, že když napíšu že jsem na dně, že doopravdy nevím co to znamená.Ale já vím, pro každýho to je jiný každej je totiž jinej. Když mám pocit prázdnoty tak myslím pesimisticky a to je špatně,Myslím že mě nedokáže nic rozveselit, jsem protivná a znechucuju dny i ostatním a to mě deptá víc a víc.. snažím se ale těmhle pocitům předcházet, hledat v těch přehlédnutelnejch maličkostech něco výjmečného, co mě dokáže rozveselit. Znám tě Barů, z vyprávění, přes facebook, různý sociální sítě, přes blog a více méně i přes Viki, vím že jsi pozitivní usměvavá, originální holka, který je jedno co si o ní lidi myslí. A takovou bys měla zůstat, doufám že a přeju ti lepší dny, jak ty poslední.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsi hodná a chytrá holka, Aničko. Užívej dovolenou!

      Vymazat
  6. Článek docela pěkný, jen je to trochu paradox, když chceš být sama a uzavřená, ale píšeš to na blog, který sleduje obrovská spousta lidí, lidí co tě mají rádi a co tě nesnáší. Můžu se zeptat, co je ta druhá možnost na vysokou?

    OdpovědětVymazat
  7. Ten článek je úžasný, myslím, že dokonale popisuje to co právě teď prožívám, proto ti nejspíš rozumím:) Jednou mi jeden pro mě hodně významný člen rodiny řekl, že pokud budu mít život snadný a bez problému, nikdy nebudu schopná se sama postavit na vlastní nohy a jít dál, prostě pokud jsme zvyklí se pořád s něčím prát, budeme na život víc připravení a se vším si pak hravě poradíme! Je to jako překážkový běh, k našemu cíli musíme zdolat pár překážek:)

    _______________________
    http://deny-garnet.blogspot.cz

    OdpovědětVymazat
  8. kdy bude nový článek?

    OdpovědětVymazat